Petr Měrka 1979

download

,,Co si myslíte o homosexuálech?"
,,No myslím si toho o nich hodně. Jako například, že jejich tělesná teplota je vyšší než běžná tělesná teplota u normálních lidí, tak asi padesát šedesát stupňů celsia a někdy dokonce až vařící!… Dále, že jejich penis je aspoň tak třicetkrát delší než ten můj..."
,,Cože? Vy máte penis? Vždyť jste přeci žena!"
,,Ano, mám, jsem totiž hermafrodit..."
Moderátor vytáhl svoji osobní zbraň, pistoli ráže 4,5 mm trhavých střel dumdum a zastřelil toho nechutného tvora před sebou, načež pokynul na okolní personál, aby mu přivedli dalšího hosta do žhavého křesla jeho ožehavého pořadu Tvrdá zaťatá pěst, kde rozebírají se jen samá kontroverzní témata.
Asi pět zaměstnanců se rozběhlo ven do ulic sehnat toho nějakého člověka a asi dalších pět se jalo uklidit tu mrtvolu. Moderátor se mezitím pohodlně natáhl ve svém křesla, z čela si setřel nevelkým čistým modro bílým ručníkem krůpěje potu a požádal o sklenici vody - byl rozčílený..., nemá přece povinnost zpovídat takovéhle zvrhlé hosty a také jeho zodpovědnost k divákům!…
Kamery vše neustále natáčely. Začaly zvonit telefony a přicházet první telefonáty. Každý věděl, že pořad Tvrdá zaťatá pěst běží jako mnoho jiných pořadů v přímém přenosu po celých čtyřiadvacet hodin denně a to i včetně všech přestávek jako je třeba osobní hygiena, spánek, toaleta, stravování atd., každý proto také věděl, že ona vražda nebyla fingována a že vystříknuvši krev a mozek z hlavy byl opravdu skutečný a to se právě každému velice líbilo… Jedna mladá a hezká dívka donesla moderátorovi na ukázku pár blahopřání a popřání mnoha úspěchů v následujících hodinách pořadu. Moderátor se prostřednictvím kamer poděkoval a zanaříkal nad tím, že mu stále nikoho nepřivádějí… Negativní ohlasy vesměs nepřicházely a pakliže ano, byly rovnou vhazovány do koše.
Konečně mu někoho vedli, byl to asi tak pětadvacetiletý mladý urostlý muž, v tvářích nepříliš hezký, na jehož hlavě se skvěla lesklá pleš, v jejímž středu byla malá rudá skvrnka - onen muž se urputně vzpíral a bránil.
,,Uklidněte se," pronesl moderátor sotva co jej před něj předvedli. ,,Nikde není psáno, že vás musím zákonitě po vašich odpovědích zabít, úmrtnost v tomto pořadu se pohybuje ve standardních mezích osmdesáti až pětaosmdesáti procent," moderátor se na okamžik odmlčel. ,,Jsou i mnohem krvavější pořady," pokračoval. ,,Jako třeba Šipkou do oka, nebo Nožem proti srdci či ta milostná blbůstka Smrtící polibek… Tam, pravda, úmrtnost přesahuje značně již devadesát pět procent a někdy zahyne jistým nedopatřením i část obsluhujícího personálu, takže úmrtnost v těch pořadech pak bývá někdy i sto pět sto šest procentní… Skutečně, to už bych se bál i já, ale to se mně stát nemůže..." Moderátor propukl v děsivě působící hlasný smích.
Mladík se přikrčil, ale poněkud zklidnil, vždyť patnáct až dvacet procent na to, že přežije, se skutečně jen tak nevidí, ani venku to není o mnoho lepší, vysoká porodnost, přímo nezvladatelná, musí být přece nějak korigována a redukována, jinak by tu bylo přes mnohost lidí až k nežití… Co to proboha melu, pomyslil si mladík. Vždyť mne zabijí!… Ale chválabohu za televizi…
,,Posaďte se," pravil moderátor k mladíkovi.
Avšak než tak mladík stačil dobrovolně učinit, byl prudce stržen třemi zaměstnanci do křesla.
,,A nevzdorujte pořád, opravdu se není čeho obávat," usmál se moderátor na mladíka, přičemž si jenom tak ledabyle pohrával se svojí osobní zbraní, pistolí ráže 4,5 mm trhavých střel dumdum…
K mladíkovi přistoupily tři maskérky a daly se do zlepšování jeho obličeje, to aby se na obrazovce příliš neleskl; poté hned odešly. Kdosi před mladíka postavil sklenici žluté tekutiny, on po ní sáhl s úmyslem se napít, ale to uvnitř byla jen imitace tekutiny, nějaká umělá pevná žlutá hmota. Mladík tázavě a překvapeně pohlédl na moderátora, ale ten se na něj zas jen usmál, načež se ho zeptal:
,,Co si myslíte o homosexuálech?"
Mladík mlčel. Uběhlo tak několik vteřin, moderátor znervózněl, na tohle nebyl zvyklý - pro jistotu natáhl kohoutek své pistole.
,,No tak, povězte nám, co si myslíte o homosexuálech?" tázal se již mnohem důrazněji moderátor toho mladíka, ale ten stále nic neodpovídal, jenom mlčel a díval se zpříma moderátorovi do očí.
Personál začal zmateně kolem pobíhat, nikdo z nich nechápal co se to děje a situace byla vskutku velice nezvyklá a napjatá, každý vždycky něco řekl, úplně každý, ale on…
Moderátor namířil na toho mladíka svoji pistoli.
,,Táži se vás tedy naposledy, co si myslíte o homosexuálech?!"
Mladíkovy tváře pokryla rumělka - sklopil svůj zrak. Moderátor na něj nevěřícně pohlédl a zeptal se ho:
,,Co to proboha děláte?"
,,Stydím se, a proto jsem sklopil i svůj zrak," konečně ten mladík na něco odpověděl tomu moderátorovi.
,,Přestávka," pronesl moderátor, ,,takhle to dál už skutečně nejde!" Vstal ze svého křesla a počal se procházet z jednoho konce studia na druhý konec studia - občas vypadl z obrazu. Všichni zaměstnanci si stoupli jeden vedle druhého do řady a vyčkávali. Moderátor stále přecházel tam a sem, sem a tam, když tu najednou mladík pozdvihl svoji hlavu, podíval se směrem k moderátorovi a pronesl:
,,Mají například delší nohy."
Moderátor se k němu prudce obrátil.
,,Kdo, homosexuálové?"
,,Mladík opět sklopil svůj zrak, načež řekl:
,,Ne, žížaly."
Moderátor k němu přiskočil, chytl ho za límec jeho košile, přitáhl si ho blíž k sobě a vztekle na něj zařval:
,,Proboha člověče, co to blábolíte?! Já z vás snad zešílím!..."
A v tu chvíli mladík vyrval tomu moderátorovi zpoza pasu jeho osobní zbraň, pistoli ráže 4,5 mm trhavých střel dumdum, kam si ji on zastrčil, když se začal procházet po tom studiu sem a tam a vpálil mu dvě rány do břicha. Moderátor náhle umlkl, zkroutil se a upadl na zemi. Mladík se postavil a položil svoji nohu na jeho bezvládné tělo - zaměstnanci stále stáli v řadě jeden vedle druhého a udiveně zírali na mladíka… Kamery byly pořád v provozu a vše do sebemenšího detailu zabíraly, a tak zprostředkovávaly divákům u televizních obrazovek.… Telefony začaly poté co se ve studiu odehrálo, přímo zuřivě burácet, nebylo chvíle, kdy by nějaký nezvonil - bylo jich tu celkem dvanáct, na dvanácti stolcích, u každého po jedné mladé pohledné sekretářce…
Mladík zamával vítězoslavně pistolí nad hlavou, načež si sedl do moderátorova křesla - pistoli třímal pevně ve své levé ruce. Jeden ze zaměstnanců stojících v řadě se odvážil a donesl mu sklenici vody a nevelký čistý modro bílý ručník na stírání potu. Mladík to přijal, sklenici vody nechal položit na stolek po své pravé ruce a ručník hned uchopil a začal si stírat pot; doopravdy byl řádně zpocen.
,,Je tu veliké horko," řekl mladík jen co si setřel poslední kapky potu z čela a ze zátylku. 
Zaměstnanec, jenž mu přinesl ten ručník a sklenici vody, pokynul směrem k řadě a hned tři z ní se rozběhli zatáhnout topení… A i ti ostatní se počali pomalu a postupně vracet ke své obvyklé činnosti.
Jedna ze sekretářek, opět ta mladá a hezká dívka, donesla mladíkovi na ukázku nějaké lístky s vřelými a nadšenými ohlasy… Mnoho diváků bylo u vytržení akčností a chvílemi napětí, a také, že je už ani ten starý moderátor příliš nebavil, a proto žádali mladíka, že když už ho zabil, tak by měl přijmout i jeho místo.
Jen co si několik takových lístků, co mu ona dívka podala, mladík přečetl, vystřelil do vzduchu a zvolal:
,,Chci odtud pryč!"
Někdo ho zezadu praštil železnou trubkou a následovně někam odtáhl. Kamery se vypnuly a všichni zaměstnanci byli přiděleni do jiných studií s jinými pořady… Ticho a tma.

^

Mírumilovný Rohlík

Pan Rohlík trpěl již od svého samého novorozenectví neskrývanou sympatií k lidem, kterou projevoval svojí bezbřehou láskou. Stále by je jen objímal a líbal na čela, tváře, ale i ústa.
Když byl malý, tak to lidé od něj ještě brali. Ale jakmile vyrostl do výše svých sto šedesáti a půl centimetrů a dospěl do věku patnácti a půl roku, začalo to být podezřelé.
Pan Rohlík přišel o své rodiče asi tak v pěti letech. Nikdo se totiž přesně nepamatoval a už vůbec sám pan Rohlík, na to, kdy tomu přesně bylo. Ví se jen, že se prostě jednoho dne sebrali a odešli pryč, zanechav tak za sebou nejen svoji minulost a stávající život, ale i samého pana Rohlíka, své asi nepříliš milované dítě. Údajně odešli někam jinam, neboť tady to podle nich už nebylo k vydržení. 
,,Prostě to tu za nic nestojí," to byla jejich slova. 
Dokonce si někteří lidé z okolí vzpomněli na to, když se kdosi rodičů pana Rohlíka ptal, proč, že si toho svého caparta vlastně nevezmou sebou? A zde cituji slova přímého pamětníka Oldřicha Kulicha:
,,No ty svině jedny sprosté se jen roztlemily od ucha k uchu, zamrkaly a pravily, že prý nepotřebujou žádnou přítěž, která by je brzdila v jejich dalším novém a nečekaném rozvoji..." Dál se již citace zdržím, neb následovala jen snůška nadávek a sprostých slov toho nejhrubšího zrna. A také, když jsem se pana Oldřicha Kulicha otázal, proč nezaintervenoval ve prospěch pana Rohlíka a aspoň mu nějak trochu nepomohl, jsem málem od toho ctihodného obstarožního občana obdržel několik ran dřevěnou okovanou holí, o níž se opíral - už se rozpřahal, avšak stihl jsem utéci.
A od té doby se o pana Rohlíka starala stará paní Rohlíková, tedy babička, matka jeho otce.
Byla to veselá vetchá a věčně roztřesená stařenka, mající ze všeho jen neskutečnou prču. Ze sebe, z malého Rohlíku, jeho rodičů, ale i z ostatních lidí a celkově ze života. A svoji veselou náladu dávala najevo natolik, že když bylo panu Rohlíkovi třináct let, tak ji odvezli do vždy nedalekého blázince. Tam ji píchli uklidňující injekci a babička Rohlíková se po ní doopravdy dokonale zklidnila. Přestala se smát a po týdnu léčby zemřela. 
,,A byl tak od ní konečně pokoj, od báby jedné," nechala se slyšet nějaká uklízečka, kterou nebavil život.
Jelikož však byla se svými sto devětačtyřiceti lety druhou nejstarší občankou světa, byl jí uspořádán velkolepý pohřeb a místní občané byli na ni patřičně hrdi. Nebe pohltila záplava ohňostrojových efektů a výbuchy přehršle světel. Lidé se strašně radovali, až z toho byla vystrojená super bohatá hostina, na níž se dokonce vyskytly pečená prasata a selata úhledně oděná v modéní obleky s košilemi, kravatami a bílými ponožkami - ruce bohužel neměly.
Sešla se i větší část rodiny pana Rohlíka, tedy přesněji přišli všichni, až na jeho rodiče. A vždyť kde také v dnešní době se sejde nejraději téměř celá rodina, než na pohřbu, aby se před notářským stolem neřeklo, že jako celý život na babičku srali a začali se starat teprve až o svůj příděl toho tak toužebně vyčkávaného dědictví? Nejspíš nikde.
Pak dostala na starost mladého třináctiletého pana Rohlíka jeho přísná zakonzervovaná tetička Ermlera. Ke svému šťastnému přežívání si vybrala tu největší masovou konzervu, která jen byla k mání v nedalekém nákupním středisku plném jiného zboží i jiných lidí.
To víte, tehdy byla ještě doba všeobecného blahobytu. Lidé měli peníze na to, aby si mohli koupit chléb, rohlík, mléko, plátek šunkového salámu, párek a tak různě podobně. Sami jistě tedy uznáte, že toho tehdy bylo víc než dost.
Ale u své - ,,hrozné" - tetičky, jak se o ní osobně vyjadřoval pan Rohlík, dlouho nevydržel. A byl to snad jediný člověk na světě, kterého pan Rohlík potkal a objal a políbil jen třikrát a to sice pouze na čelo! Necítil se u ní prostě dobře. Začal chřadnout. Málo se radoval, málo jedl i pil. Hubl a na tváři mu vystoupili lícní kosti. Dokonce, což u něj nebývalo v takové míře nikdy zvykem, zůstával doma i déle než osm deset hodin a jednou...! Celých čtyřiadvacet.
Proto si jedné temné noci řekl, že raději pod rouškou tmy od ní prchne, dokud je čas, dokud to z něj tady nevycucá veškerou chuť žít a tím i tedy skutečně být!!!
A jak si pan Rohlík řekl, tak i učinil a utekl. A od té doby se věnoval profesionálně jedné jediné činnosti. Činnosti o níž si myslel, že má ještě jaký smysl na tomto natolik nesmyslném světě. A tou činností nebylo nic jiného, než bezbřehé projevování bezbřehé lásky. A to všem lidem, co je jen kdy a kde potkal. Chodil mezi nimi a líbal je a objímal. Radoval se s nimi i s nimi pln pochopení a soucítění zaplakal nad jejich smutky i starostmi, z nichž se je však již po pěti minutách společného truchlení snažil vyvést na světlo světa. A bylo jedno, jestli právě svítilo slunce a nebo bylo pod mrakem. Sychravo či teplo. Vál-li silný vítr a nebo bylo bezvětrno.
Ale jak jsem se již zmiňoval, ve věku patnácti let pana Rohlíka, začalo být jeho chování a počínání podezřívavým lidem podezřelé. Do té doby to od něj snad brali jako milou dětskou hru, nebo tak něco. Pan Rohlík totiž vypadal vždy na svůj věk netradičně mladě. Ale právě po dosažení patnácti, se počínaly objevovat na jeho tváři, ale i ostatních části těla, jisté znaky fyzického vývoje, které neblaze ovlivnily jeho další podobu, neb už nevypadal na osm či devět, nýbrž skutečně na svých patnáct. Jeho tváře i tělo zmužněly a nebylo tedy pochyb o tom, že už to není malé dítě, kterému se dovolí skoro vše, nýbrž člověk dospělý, druh chudý, nepřizpůsobivý a hlavně narušivý. A co nejvíce vadí dospělým lidem na jiných dospělých nebo právě dospívajících lidech? Že se nechovají přiměřeně svému věku, tedy zkostnatěle dospěle, bez špetky fantazie a skutečné radosti v duši. Pokud nezemřete jako oni už za živa, jste právě těmi zombiemi prokleti. Nenávidí vás, protože vám závidí, ale i proto, že si kolikrát pro svoji omezenost nedohlédnou ani na špičku svého nosu.
Myslím, že ale nemá smysl lidstvo jakkoli omlouvat, ani pomlouvat, jsou prostě takoví jací jsou, to jest STRAŠNĚ HROZNÍ a ZLÍ. Naštěstí však ne všichni.
Pan Rohlík sice pojem člověk dospělý a dospělost znal, ale vůbec mu nic konkrétně neříkal. Tedy přesněji ne ve vztahu k jeho vlastní osobě, a proto jej také nikdy nebral na lehkou ani těžkou váhu. Nechával ho prostě jenom tak o samotě stát a bezútěšně se vyskytovat. Jinak se plně všemi svými smysly i city věnoval člověku. Chtěl v něm opět rozdmýchat něco z té ztracené dětskosti, které se snad nevědomky a nedobrovolně vzdal - někteří tak mohli učinit klidně i vědomě a dobrovolně, ale takovými se pan Rohlík nezabýval, protože věděl, že ti lidé buďto vědí co chtějí a za čím jdou, a proto nepotřebovali jeho pomoc a nebo to byli úplní a nenapravitelní magoři, což bylo však mnohem častější než ten první případ.
Chtěl z těch rozbitých střípků dávno ztracených věků hravosti a mladosti, kdy se žilo proto, aby se skutečně bylo, pohlcených však nyní šedí všednosti, poskládat zářivě pestrobarevnou a veselou mozaiku, jež by u každého člověka zvlášť nechala vytrysknout radosti ze života. Jež by zakaboněné obličeje smutných lidí roztáhla k všeobjímajícímu úsměvu vzájemné lásky, úcty a pochopení.
Nicméně se pan Rohlík už dlouho na ,,svobodě" svobodně neohřál. Jeho chování bylo s postupujícími dny a nakonec už jen minutami a sekundami čím dál tím podezřelejší a podezřelejší. A jiné. A... Prostě podezřelé!
Proto ho jednoho dne jistý úřad pro Veřejné blaho odchytl do svých sítí a dopravil ho do jistého ústavu pro Veřejné blaho, kde ho zavřeli do malé zamřížované bílé cely Převýchovy, rozhodnuti z něj učinit potřebně nepotřebného soustružníka... Panu Rohlíkovi bylo tehdy pouhých sedmnáct let a něco málo přes.

Nevím jestli se jim to podařilo a nebo ne, převychovat pana Rohlíka, ale nad jeho dalším osudem pro mne zůstává stát zlověstný otazník nad tím, co se s ním vlastně stalo a jestli vůbec ještě žije. Seznámil jsem se s ním náhodně, mně bylo tenkrát pětadvacet a jemu šestnáct a naše setkání nemohlo trvat déle něž několik málo hodin. Někdy je moc třeba i minuta, ale v jeho případě bych s ním chtěl zůstat aspoň v nějakém kontaktu věčně. Neuvěřitelně mi totiž spravil náladu, dodal mi optimismus a chuť žít dál. A rozfoukal ve mne zárodek odvahy k tomu, abych začal dělat to, co jsem vždy skutečně dělat chtěl, jen jsem si netroufal, čímž bylo malování. Pokoušel jsem ho sice po čase vyhledat, ale vše marně a výše uvedené řádky jsou dokladem všeho, co se mi o něm vůbec podařilo nashromáždit. Pevně ale doufám v to, že opět na světě vyvstane nějaký pan Rohlík.

^

Metafyziké divadlo

scéna první

Na malém pódiu malého divadla stojí dva lidé. Muž a žena, oba středního věku. Jsou oděni prostě a všedně. Dívají se na sebe a jakoby si i chtěli něco říct, avšak nevěděli co... Za nimi jsou kulisy panelákového sídliště.
Když tu ten muž roztáhl paže a řekl:
,,Miluji tě," načež k té ženě učinil jeden krok a zůstal stát s rozpřaženou náručí.
Žena se na něj ale jen stále mlčky dívala a z její tváře byla patrna bezradnost a vnitřní boj, který se v ní odehrával... Mohl by si pomyslet ctihodný divák.
Muž znovu a ještě naléhavěji a důrazněji řekl té ženě:
,,Miluji tě!" A když se opět z její strany nic nedělo, žádná odezva, dodal: ,,Copak mne neslyšíš?"
Žena sklopila svůj zrak a na tváři se ji objevila rumělka. Poté si ji dala do dlaní a začala plakat. Skutečně! Mezi prsty ji prosakovaly slzy a jejich kapky padaly na dřevěná prkna co znamenají svět.
Muž k ní tedy přistoupil a chtěl ji pohladit po vlasech a obejmout a utěšit, i když mu zjevně nebylo jasné, proč se chová tak jak se chová. Ona se však nenechala a nečekaně prudce se od něj odvrátila.
,,Co se to děje? Co to jen s tebou je?" zeptal se ji a z jeho hlasu byl patrný smutek.
,,Když já nevím, ale já prostě k tobě nic necítím!"
A v ten okamžik co to jen dořekla, se k ní ten muž rychle přitočil baletním krokem, jako nějaký milenec teatrálně obletující svoji milenku a velice potichu, skoro až neznatelně, aby diváci v hledišti nic neslyšeli, na ni spustil:
,,Proboha, co to říkáš?! To přece ve scénáři není!"
Žena se od něj opět odvrátila.
,,Ne, ne, láska musí být skutečná a ne předstíraná!"
A po těchto svých tak vzletných slovech sklidila i krátký potlesk diváků. Ale to už u ní opět stál ten muž a užuž ji chtěl zase něco říct, ale ona ho nenechala a předešla ho slovy, při nichž nahodila i patřičně dramatickou pózu:
,,Ne, nepředstírej, všichni stejně moc dobře vědí, že jsi jen ubohý herec co za tohle, co tady předvádíš, bere peníze a..."
A to už šla opona dolů a rozsvěcovala se světla, jak v hledišti, tak i na pódiu. Diváci znervózněli a začali reptat, protože nevěděli, co se to děje a byli tím tedy oprávněně znepokojeni. Vždyť si zaplatili vstupné za tento tak kulturní, duši obohacující zážitek. Ale za okamžik se před oponou zjevil malý obtloustlý mužík s pleškou, jenž bez přestání nervózně pohyboval rukama a jasně bílým kapesníkem si stíral pot z čela.
,,Milí a vážení diváci," začal ve svém proslovu. ,,Jsem ředitel tohoto divadla a tímto se vám omlouvám, ale pro technickou... Ehm, co to povídám." Na okamžik se odmlčel, načež pokračoval v naprosto vážném tónu dál: ,,Víte," diváci v hledišti se utišili, přestali reptat a i světla se částečně ztlumila, ,,tato hra měla být velice dobrá, se silným sociálním a morálním podtextem, po kterých se tak v dnešní době baží, ale vzhledem k tomu, že naše hlavní představitelka si ji začala nečekaně přetvářet podle sebe a my za ni nemáme patřičně kvalitní náhradu, zahrajeme vám komedii a to ve zcela jiném hereckém obsazení, která je také skvělá, i když bez silného sociálního a morálního podtextu, je však plna smíchu a zábavy, nečekaných dějových zvratů a vyvrcholení. Nebojte, připlácet si nebudete muset. Bude to jen chtít kapánek strpení, které ale můžete příjemně vyplnit občerstvením se ve foyer." Pročež se uklonil a odešel.
Diváci pozvolna vstávali a odcházeli se občerstvit, popovídat si a na toaletu, každý dle svých potřeb, tužeb a nutnosti. 
Přestávka trvala pouze rovných třicet minut. A když se vrátili zpět na místa a světla zhasla, tak, že se hlediště opět ponořilo do tmy a opona vytáhla, čekalo je nemalé překvapení. Za oponou se totiž nacházela velká televize s úhlopříčkou metr šedesát centimetrů a u ní opět stál ten malý obtloustlý ředitel divadla s mikrofonem v ruce osvětlen tlumeným kuželem světla.
,,Musím se vám ještě jednou moc a moc omluvit," spustil, ,,ale herci už šli domů a kromě několika málo kulisáků, přesně spočteno dvou a jednoho osvětlovače a vrátného, mi tu už nikdo pro dnešek nezbyl. Tak si vám dovoluji nabídnout náhradní program. V televizním přehledu jsem zjistil, že právě za necelých pět minut bude začínat skvělá kovbojka s Johnem Waynem v hlavní roli. Trvá přes dvě a půl hodiny a dočetl jsem se, že je to opravdu skvělá, skvělá podívaná. Plno hrdinských skutků, ponaučení, a tak, však to znáte z různých seriálů a ze života. No ne?" Skončil a pokusil se o úsměv, vyšel mu však z toho jen nepovedený rozpačitý škleb a také se celý neustále třásl...
Ale to už to někdo z diváků nevydržel a z hlediště se ozvalo:
,,Co si to dovolujete, zaplatili jsme si za divadelní hru OBYČEJNÝ ROMEO A OBYČEJNÁ JULIE VE MĚSTĚ a vy nám napřed jako náhradu za dramatické představení nabízíte nějakou plytkou komedii a teď nám dokonce podstrkujete namísto toho podívanou na televizi. To jsem sem nemusel ani chodit a mohl zůstat doma a dívat se tam a zadarmo!"
,,Ano, ano," přidali se k němu někteří z ostatních diváků.
Ten co promluvil jako první, byl mladý, asi tak třicetiletý, velmi pohledný snědý muž ve fialovém obleku, bílé košili a úzké kravatě barvy zralých višní.
,,Prosím, prosím," pravil ředitel, ,,já vás tu nedržím, klidně si jděte."
,,A kdo a kde mi vrátí peníze?" nechal se slyšet ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku.
,,V pokladně, ale bohužel vás musím upozornit na to, že pokladní zde již přítomna není také a lístek vám hold, jak to tak vypadá, propadne," odvětil mu naprosto klidně a nevzrušeně ředitel divadla.
,,To snad nemyslíte vážně!" ohradil se ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku a i zbytkem hlediště otřásla nevole. Lidé počínali vstávat, bouřit se a hrozit pěstmi, ale to už ředitel pustil televizi, kužel tlumeného světla, co ho osvětloval zmizel a tím okamžikem stejně tak i sám ředitel divadla.
Zůstala už jen rozžhavená obrazovka... A zpoza zvlněné prérie se vynořovala mohutná postava s ještě mohutnějším panděrem Johna Wayna sedícího na koni, který si to s ním uháněl jedna radost, ledva popadajíc pod tou tíhou dech. John Wayn ztělesňující ideálního hrdinu, měl na hlavě širokánský klobouk a kolty zavěšeny proklatě nízko.
V hledišti to pozvolna utichlo a diváci se nechali strhnout tolik napínavým dějem: Láska, romantika, tvrdé zaťaté pěsti, vítězící dobro nad zlem, tragické úmrtí nevinného vetchého stařečka, polibek, jedno dítě přejel dostavník, někdo někoho zastřelil, jiný zase pro změnu vyloupil banku, pomsta a tak podobně; jak je téměř všem známo z četných dobrodružných zfilmovaných děl tuzemské i světové kinematografie.
Kýč si národnost nevybírá, kýč zůstává všeobecně platným a to v kterékoli době.
Mnohé ženy z toho až plakaly a mnohým mužům se samým napětím tajil dech, až se jim i v těch jejich hlavinkách líhlo něco v tom smyslu, že i v jejich životě by se už konečně něco obdobného mohlo odehrát a oni tak mohli potvrdit svoji mužnost.
Jenom několik málo jednotlivců se nakonec sebralo a odešlo pryč. Když však chtěli opustit divadlo, narazili na uzamčené hlavní prosklené dveře a nikde nikdo, kdo by jim je otevřel.
,,No to snad už není ani možné," dal se opět slyšet pln upřímného rozčílení a rozhořčení ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku. ,,Víte co," sdělil ostatním a hned na to pokračoval, ,,rozdělíme se. Ředitel přeci povídal, že tu někde měl zůstat vrátný, tak se po něm porozhlédneme a kdo ho objeví, přivede ho sem a zavolá nás. Ostatní s jeho návrhem souhlasili, a tak se rozešli vydat najít toho vrátného.
Někdo šel tam, jiný pro změnu onam.
První kdo na vrátného narazil, byla mladá sedmnáctiletá dívka. Ani hezká, ani škaredá. Plavé vlasy měla sčesány do culíku a na bíle průsvitné košilce měla žlutý svetr z lehce světle hnědým nádechem hlubokého výstřihu, z pod nějž ihned navazovala jasně červená sukýnka, na nohou bílé podkolenky a oranžové střevíčky.
Napřed šla nějakou dlouhou chodbou, potom zabočila doprava, hned na to doleva a narazila na schodiště vedoucí někam dolů. Zprvu se ji tam vůbec nechtělo, protože tam byla tma a ona nikde neviděla vypínač, ale nakonec si přeci jen dodala odvahy a jala se sestupovat po schodech. Avšak už se chtěla zase obrátit zpět, strach ze tmy byl přeci jen silnější, než zodpovědnost k ostatním, když tu zaslechla trhavě přerušovaný chrapot. Dívka si pomyslela, to bude jistě on, vrátný, a spí, kdo jiný by to tu také byl, že? A vydala se po sluchu za oním dotyčným.
Přidržovala se zdi, protože šero se tady dole proměnilo v naprostou a neprostupnou tmu, přičemž však narazila na stěně na onen tak jí toužebně vyhledávaný vypínač světla a rozsvítila. A ani necelých pět šest metrů před sebou spatřila nějakého postaršího až starého muže, to teď přesně nešlo rozeznat. Ležel přímo vprostřed chodby na holé studené podlaze, u ruky prázdnou flašku rumu, a spal. 
Přistoupila k němu blíž a dala se do jeho buzení. Chvíli trvalo, než vrátný zamžoural a se slovy: ,,Sním nebo bdím," strhl na sebe tu mladou dívku a jal se ji osahávat. ,,Kráska z mého snu, že ani nemohu svým očím uvěřit," pokračoval a dotkl jejích malých pevných ňader. ,,Miluji tě děvo," sjel k jejím bokům. ,,Pojď, zašukáme si, bude to blaho, jak pro mne tak i pro tebe. Pojď, bude to blaho." A začal ji vykasávat sukni.
Vše probíhalo tak rychle a nečekaně, dívka vykřikla a křičet nepřestávala. Vytrhla se z jeho tak strašných stařeckých spárů a dala se na útěk, zpět k východu..., přičemž stále nepřestávala křičet.
Křičela a křičela.
Jako druhý na vrátného narazil ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku. Došel téměř až na samotnou půdu. Stále totiž slyšel nějaké kovové zvuky, jakoby někdo něco zatloukal, nebo zatahoval velkým železným klíčem. Usoudil, že pokud bude vycházet z přítomnosti ředitele, dvou kulisáku, osvětlovače a vrátného, vycházelo mu, že nejpravděpodobnějším původcem těchto zvuků bude právě vrátný. Protože proč by něco takové dělal ředitel, kulisáci měli jistě svoji práci a stejně i osvětlovač, zůstával jen ten vrátný, a proto ten zvuk následoval.
A vskutku, v posledním patře na něj narazil. Viděl, jak tam nějaký postarší muž před ním dělá něco s radiátorem. Zavolal na něj:
,,Haló, prosím vás, nejste vy náhodou vrátný?"
Muž se otočil, změřil si ho přísným pohledem od hlavy k patě a odpověděl:
,,Jo, to tedy jsem zmrde, co po mně chceš?"
,,No dovolte, kde je etika slušného vystupování? Co si to člověče vůbec dov..." protestoval vůči jeho neurvalým způsobům pohledný snědý muž ve fialovém obleku, ale byl jím násilně přerušen. Nestačil dokončit ani větu a namísto toho se taktak vyhnul velkému železnému letícímu klíči, pak vrátný odněkud z kožené pracovní brašny vytáhl kladivo a rozběhl se s ním proti němu, ve tváři divoký, dočista zvířecí škleb.
Pohledný snědý muž už na nic nečekal, obrátil se a utíkal jen co mohl pryč. Hruď staženou úzkostí a hlavu přeplněnou zmatkem.
Dál už se z té skupinky, co se rozhodla opustit předčasně divadlo, s vrátným nikdo nesetkal. Neshledali se však už ani s tím pohledným snědým mužem ve fialovém obleku, ani s tou mladou sedmnáctiletou dívkou. Ale ani jim to nepřišlo nijak zvlášť podivné, protože zpět k východu dorazili individuálně právě tehdy, co divadlo opouštěli už i všichni ostatní lidé a hlavní vchod byl otevřený.
Mnozí z diváků si sdělovali dojmy z na zážitky tak plného a bohatého večera.
Zarážející pro onu skupinku, která se společně s pohledným snědým mužem ve fialovém obleku a mladou sedmnáctiletou dívkou rozhodla odejít z divadla předčasně, zůstávalo jediné, a to sice doba, jíž věnovali marnému, ale usilovnému hledání vrátného, v tak malém divadle, avšak když jej procházeli, zdálo se jim veliké, tak veliké, že se v něm měli tendenci až ztrácet. Nicméně prošli kolem vrátného kukaně, která i nyní zůstávala prázdná, přičemž si říkali: Nač si s tím lámat hlavu, raději všechno z ní vypustit a mít svatý pokoj. A také si dali předsevzetí, že tady už tedy nikdy ani nepáchnou.

scéna druhá

Dívka běžela jak jen mohla. Chvatně dýchala a měla takový strach, že se bála ohlédnout a dokonce si vsugerovávala sluchové vjemy, jako třeba ozvěnu kroků vrátného, který za ní běžel z rozpřaženými pažemi, přičemž do toho strašně funí - a to i přesto, že tomu tak ve skutečnosti nebylo, protože vrátný ji už dávno nepronásledoval - a kdo ví, jestli to celé nebyl jen sen, pouhá halucinace a výplod nadmíru rozrušené a celým předcházejícím dnem znavené mysli?
Ale to už začínala cítit i únavu fyzickou, píchalo ji v boku a potřebovala by si oddechnout. A také ani nevím, kam to vlastně běžím, pomyslela si. Nepoznávala to tu. Cítila však ten strach, strach, který ji rozproudil adrenalin v krvi, jenž ji dodával tu nezměrnou sílu běžet stále dál a dál, ač už vlastně nemohla. A snad by i prchala do té doby, dokud by naprostým vyčerpáním a bezmocí nepadla na zemi. Ale nečekaně se v jedněch dveřích srazila se stejně zadýchaným a upoceným pohledným snědým mužem ve fialovém obleku. A i on vypadal, jako by před něčím prchal, před něčím hrozným, životu nebezpečným.
Jejich pohledy se střetly. A oba současně pocítili nával strachu, který se proměnil v neskonalou úlevu okamžikem, co se poznali.
,,Jsem tak ráda, že vás vidím," oddechla si dívka. ,,Ani by jste nevěřil, co se mi přihodilo..." A padla mu hlavou na hruď a dala se do pláče. Bylo toho už na ni příliš mnoho. Celý den, celý večer. Podivné divadelní představení zvrhnuvší se v černou a absurdní grotesku plnou nejapnosti. Plnou lidského výsměchu, plnou lidské zlomyslnosti. A tu to z ní vyjelo, aniž by chtěla a aniž by si to v tu chvíli plně uvědomovala:
,,Když on mě chtěl znásilnit!... Pořád slyším to jeho: zašukat, zašukat, zašukat!!" A bulila jako nějaká malá holka a tomu pohlednému snědému muži ve fialovému obleku ji bylo tolik líto, ale zároveň i on při slově zašukat měl vilné myšlenky, nicméně ji objal, hladil ji po vlasech, po zádech a utěšoval ji.
,,Už je to všechno pryč. Nebojte se, teď jsem tu já a já vás ochráním!" I když při jeho posledních slovech jeho hlas poklesl a ztratil na sebevědomosti, síle a odhodlání. Vzpomněl si na výjev, kdy po něm vrátný mrštil velkým železným klíčem, který mu těsně prosvištěl kolem hlavy a poté se mu i vybavilo, jak se s kladivem v ruce, kterým neustále prudce máchal nad hlavou, rozběhl proti němu, se zjevným úmyslem ho nejen pochroumat, ale přímo zabít! Vybavil se mu i ten příval strachu, který mu natolik sevřel hruď, až se mu skoro dech úzkostí zatajil. Vzpomněl si na to tak tupé prázdno v hlavě, které se přehouplo ve zmatek a bezmyšlenkovité jednání. To co ho obrátilo na útěk a zachránilo mu to tím zjevně život, nebyl rozmysl, rozumová úvaha, nýbrž pud, zvířecí pud sebezáchovy, pud zvířete, zvířete, které člověk v sobě tak úspěšně zabíjí již po mnoho staletí. Ale ono je na rozdíl od něj silné a odolné, plné odhodlání přežít za jakoukoli cenu a v jakýchkoli podmínkách.
Žít! Žít! Žít! Line se z jeho hrudi. Výkřik zoufalství. Žít, výkřik zbabělosti. Žít, výkřik odvahy. Žít...
Zvíře v člověku se samozřejmě také bojí, ale neztrácí rozvahu a chladnou hlavu a... Najednou si i on, ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku, uvědomil, že začal ronit slzy, přičemž povídá té dívce:
,,I já mám strach, bojím se, bojím, ale nesmíme to vzdát... Teď jsme spolu, jsme dva a dva zmůžeme už mnohem víc, hlavně nesmíme tolik podléhat tomu strachu."
,,Vám se to tlachá," navázala na něj ta mladá sedmnáctiletá dívka, ,,ale když já opravdu nevím, jak jej překonat, potlačit."
,,Bát se není řešení. Uvědomuji si, že se o tom lehce povídá, ale pokud ho nepřekonáme, nezmůžeme, nenaučíme se s ním žít, nemáme naději, žádnou naději, že bychom přežili a to ať tady a nebo v reálném světě..." 
,,Bláboly a kecy, raději místo toho už něco konečně udělejte, nebo to nevydržím, nezvládnu a přijdu o rozum," v dívčině hlase bylo patrno klíčící semínko hysterie, z kterého se každou chvíli chystala vyrůst rostlina, divoká a exotická rostlina, se spoustou chapadel plných lepkavých a pálivých přísavek, která by ji obtočila a přísavky by se k ní, k jejímu mladému krásnému, ještě ne zcela vyvinutému tělu přisály a vysály by z ní poslední kapky zdravého rozumu..., života... Všeho!
Ale v ten okamžik ji ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku uchopil za ruku a vydali se pryč. Hledat východ.
,,Pojďte, půjdeme, tady nesmíme zůstat už ani chvíli."
Dívka ho následovala těsně k němu přitisknuta. Šli rychle.
Napřed se vrátili o kus zpět, odkud přišel ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku, odbočili několikrát doleva a potom doprava a narazili na nějaké úzké vedlejší schodiště.
,,Tudy jsme ale nešli," ozvala se dívka.
,,Já vím, ale je to nutné, abychom na někoho nenarazili..."
,,Myslíte...?"
,,Ano, ano... " a přiložil ji opatrně a pomalu dlaň na ústa, na znamení toho, aby se odmlčela, načež se zaposlouchal. Nic a nikoho nebylo slyšet. Najednou však zhasli světla a kolem nich se rozhostila zlověstná a neprostupná tma. Oba tím byli nepříjemně překvapeni a oběma se taky zatajil dech.
,,Pojďte, pojďte, musíme jít, tady je to opravdu hrozné," trhla tím pohledným snědým mužem ve fialovém obleku, načež dodala: ,,Že jsem sem dnes vůbec chodila." A vzpomněla si na začátek dnešního dne. Zaspala do školy, opařila se horkým čajem a dostala pětku z vyvolání k tabuli v matematice. Vybavila si také svoji nešťastnou lásku Kadlíka ze čtvrťáku... Ach, kdyby tu jen teď byl, ten by mne jistě zachránil, pomyslela si, ale náhle si uvědomila hloupost a absurdnost svých tak zkreslených a naivních myšlenek, vždyť i tento dospělý muž, co ji nyní vede těmito tak temnými chodbami, kde je jenom stěží vidět na pět šest kroků dopředu, k východu, má strach, vycítila to z něj, z jeho chování, z jeho...
Najednou se zarazili. Zaslechli totiž nějaký šramot, lidské kroky, jejich ozvěny, pravidelné narážení podpatků o žulové dlaždice. Přitiskli se k sobě a pocítili vzájemně, jak jim rychle a nepravidelně bije srdce. Nedaleko nich se však nacházel sloup, tak se schovali za něj a navíc je ta tma.
A byli k sobě těsně přitisknuti a celá situace byla tak napjatá a tajemná...
,,Já jsem Petr," zašeptal.
,,Já Lucie," pravila stejně tiše a snad i tišeji.
A byli k sobě tak těsně přitisknuti a celá situace byla tak nezvyklá, že se políbili, znovu a znovu, jako by se toho nemohli nasytit, jako by jeden v druhém hledal záchranu a přitom si byli vědomi toho, že žádné není.
A v ten okamžik se ze všech stran rozsvítily reflektory a oba je pohltily kužely intenzívního a oslepujícího světla. Lekli se a nechápali co se to děje. Světlo ale postupně ztrácelo na síle a oni mohli rozeznat před sebou hlediště, hlediště plné prázdných sedadel, prázdných až na jedno a oni si uvědomili, že se nacházejí na pódiu.
(Vlastně po tom vždycky oba ve skrytu mysli toužili.)
V tom jednom sedadle, co bylo obsazeno a které se nacházelo ve středu hlediště, ve středu řady, seděl ten malý obtloustlý ředitel divadla. Zubil se a tleskal. Nečekaně, jako když utne, ustal a pravil k nim:
,,Tedy takové herce bychom potřebovali, ale vy by jste ode mne asi žádné angažmá nepřijali, že?" Odmlčel se, jakoby vyčkával odpovědi, ale ta mladá dívka i ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku byli tím vším natolik vyjeveni, překvapeni a zmateni, že nebyli s to ani jeden, ani druhý vypravit ze sebou kloudného slova, jediné hlásky, jenom se stále drželi v objetí a v jejich pohledech byla patrna krom výše popsaného údivu i jistá dávka bezradnosti ze stávající situace.
,,No nic," pokračoval ředitel divadla a postavil se. ,,Povím tedy vrátnému, aby vás pustil, ale je opravdu velká škoda, že se nechcete stát herci v mém divadle, měli by jste opravdu úspěch, na to mám čich. A jen co to dořekl, odešel.
Oni tak ještě nějakou dobu stáli a dívali se směrem ke dveřím, kterými se odebral ředitel divadla pryč. Zůstali otevřeny a zpoza nich vystupovala záře elektrického světla. Pohlédli na sebe, seskočili z pódia a zvolna se rozběhli k východu, dostali se do prázdného foyeru a odtud si to namířili přímo k hlavním proskleným dveřím. Z dálky však již viděli, že jsou zavřeny, a když doběhli blíž, s hrůzou zjistili, že jsou i zamčeny.
Ředitel divadla je podvedl. Podvedl je a v hlavách jim zavládl strašlivý hukot zmatku, když tu opodál za nimi se ozval hlas, mužský stařecky znějící, rozechvělý hlas:
,,Haló, počkejte mladá paní, mladý pane, už vám jdu otevřít."
A v ten ráz v nich obou zatrnulo, až se jim i téměř srdce odmlčelo. A v hrůzném očekávání se ohlédli po směru hlasu a jejich pohledu se naskytl takový obrázek, že je to až popudilo k šílenému smíchu! Spatřili starého shrbeného bělovlasého muže, jak se k nim se svazkem klíčů v levé ruce pomalu belhá - nemůže dost dobře dýchat, a také neustále slintá a občas mu některá z těch slin ukápne i na zemi, o níž se roztříští, ale jelikož je to tuze mazlavá hmota, tak i přesto jistým způsobem zůstává v celku. Z jeho pohybů bylo možno vyčíst, že se opravdu snaží jít pokud možno co nejrychleji, ale i přes jeho zjevnou snahu, se nezmohl na nic jiného, než jen na to směšně působící pomalé a místy skoro až neohrabané šourání. 
Mohlo mu to trvat snad deset patnáct minut, než k nim došel a během té doby z nich opadla veškerá bázeň a nejistota, že je i prostoupil pocit osvobozujícího uvolnění...!
Konečně si mohli oddechnout, nepříjemné napětí povolilo a oni pocítili i jistou dávku vnitřního štěstí. A pořád se objímali a drželi za ruce a nějak věděli, že ode dnešního dne, konkrétně večera, je něco spojuje, něco velkého a že tím velkým není nic menšího než láska, skutečná a opravdová láska mezi mužem a ženou.
Vrátný jim specificky pomalými pohyby odemkl třesoucí se rukou zámek dveří, stiskl za kliku a vypustil ty dvě čerstvé hrdličky ven z ,,hnízda" a zase za nimi zavřel, přičemž si už jen sám pro sebe řekl: 
,,Jen leťte děti, leťte dokud můžete, jste mladí a krásní a v tomto světě plném okovů ještě jakžtakž svobodní. Leťte vysoko v oblacích... Přál bych vám nekonečno prostoru, přál bych vám krásu a slunce a jeho hřejivé paprsky a rozkvetlou krajinu..." A dal se do strašlivého smíchu a vypařil se jako pára nad hrncem - ztracen v oblaku černého dýmu, jenž se rychle rozptyloval, až se docela vytratil.
Ale to oni dva už neviděli. Byli daleko a raději se ani neotáčeli, jen se stále drželi za ruce, těsně k sobě přitisknuti a šli vstříc všemu novému, co je jen čekalo, přičemž doufali, že nejvíce bude dobrého...

scéna třetí

Zůstává otevřená, protože tak daleko se autor hry zatím nedostal.
S úctou Libor Trklík.

^

Byl

jsem na nákupu a potkal se s Míšou. Seděla za pokladnou. Je to moje moc dobrá kamarádka. Zkrátka, slušně a mile jsme se pozdravili. I když obé tváře se zkřivily mAskou nadšení.
"Ahoj, Míšo!"
"Ahoj, Péťo!"
Tak už mě tu zase má, pomyslil jsem si. A šel si koupit kofolu v plastové láhvi. Před tím jsem byl kupovat nahoře balící papír. Znovu podražili.
Ubírám se k ní zpátky. Moc se mi nechce. Sedí tam za tím počítadlem zalezlá a přijde mi smutná. Na tváři šílené vrtsvy šíleného mejkapu. Mít delší nehet, tak se do toho jejího levého líce zaryju. A... Rýhu hlubokou vyryju.
"Jak se máš, Péťo?"
"Dobře." Jsem upřímný a směju se.
Nejraději bych si ale dal hlavu na špalek. Správně bych ji měl vypeskovat a zeptat se ji, jestli si je vědoma toho, co dělá...
"Čeho?" zeptala se Míša.
"No, já jen tak. Jako, že strašně tloustneš. Vždyť!... Podívej se na sebe do zrcadla... Co to nosíš za - do nekonečna - natahovací kaťata?"
"Jsem taková jaká jsem, Péťo. Neumím být jiná......

A já jsem pro změnu zase asi velký iDealista.
pozn. nejspíš i nenapravitelný.

^

Dva hrdinové

Don Pedro

si upčikl. Měl velký nos, malé nohy a byl zcela naprosto bezmocný. Alespoň si to upřímností vlastní, o sobě myslel. Stál na ulici pod kandelábrem. Nahý a pršelo. Déšť se ostře zarýval do jeho měkké, bezmála vláčné pokožky. Trochu se pohnul a pak znovu narovnal. Jeho pokožka byla růžová - jako prasečí. Lidé s deštníky chodili kolem a téměř si ho nevšímali. Jen tu a tam po něm hodili okem. To však kolikrát k němu nedoletělo a rozpláclo se o zem. Don Pedro usoudil, že by ani nemělo smysl se se pro něj ohýbat. K tomuto závěru dospěl však teprve tehdy, až tak učinil. Zohl se. Ruplo mu v zádech a on už se nemohl narovnat zpět - tedy ne bez cizí pomoci.

Dál si ho téměř nikdo nevšímal. Jen pršet nepřestávalo. Pro někoho se situace stávala beznadějnou... Ale já to nejsem. (VtÍP)

Dalším

hrdinou byl malý kluk jako buk. Plný ideálů a snů. Když však vyrostl, stal se z něj zaměstnanec Energetických odpadů. Do práce chodil nerad a hodně pil. Dvacet let uběhlo pomalu rychle. Asi tak, jako když se jede po dálnici autem v tom nejrychlejším pruhu na jedničku, popřípadě na dvojku... Potom usoudil, že by se mohl oběsit - jeho život byl prázdný a smyčka tak pevná - Ách!

^