Len vtedy strácam smútok
a prestáva dážď padať z neba
cez tvár do vnútra mojich snov,
keď kráčam vedľa teba.
Len vtedy plačem šťastím,
mám chuť sa tmavej noci nebáť,
keď si tak blízko vedľa mňa,
keď kráčam vedľa teba.
Všetko, čo potrebujem,
všetko, čo k môjmu šťastiu treba
je môcť ťa držať za ruku
a kráčať vedľa teba.
Dážď zmýva z líc stopy včerajšieho delíria
Keď prestanú ťa milovať
a otočíš sa zranená,
ja budem ten, ktorý tam bude stáť.
(objímať tvoje ramená)
Keď nevydržím
a otočím sa uplakaný,
dúfam, že budeš pri mne stáť.
(dezinfikovať moje rany)
Môže ťa niekto milovať viac ako ja ?
(Ako to, že taká krásna si
a ja ťa nesmiem pobozkať
na ústa, na krk, na vlasy ?
Ako to, že taká krásna si ?)
Pretože si inému povedala áno,
mám pocit, akoby sa mi skapať chcelo.
Nemám dosť sily čakať na ráno
a nedokážem za morfiom vystrieť telo.
Niekto iný rozosmieva tvoju tvár,
je irelevantné myslieť na spánok,
lebo ty si stále taká nádherná
a niekto iný viaže šnúrky tvojich topánok...
4,8475218.10-6 paralaxovej sekundy
Mohlo to byť krásne miesto
pre mňa a pre teba.
(Nesmela by si tu byť ty,
nesmel by som tu byť ja...)
Je to len anestetikum
v ampulkách pre nás dvoch.
Ty nie si kompatibilná,
ja nemám miesto v tvojich snoch.
Neplač, je to len ďalšia noc,
len ďalšia tmavá cela.
Všetko mohlo byť rýchlejšie,
keby si odísť chcela.
Môže to byť krásne miesto.
(svet zo všetkých strán doskami obitý)
Nesmiem tu byť s tebou ja.
Musíš tu byť so mnou ty...
Môj samopal stále pracuje pre teba
Už ťa viac nechcem vidieť,
prestaň mi vtĺkať do hlavy
tie tvoje sprosté sny,
tie tvoje infantilné predstavy.
Myslíš, že si až taká krásna,
že sa ťa nedokážem vzdať?
Prestaň ma nútiť smiať sa,
prestaň ma zabíjať.
?
Niekto mi ťa ukradol,
niekto mi ťa vzal
a ty si stále tá, pre ktorú
pracuje môj samopal.
Dnes pre nikoho neplač,
ani ja dnes pre nikoho neplačem.
Si stále tá, ktorá ma prehliada,
stále tá, ktorú milujem.
Si príliš smutná,
aby si sa smiala?
Si príliš vystrašená,
aby si milovala?
Plač nie je vhodným prostriedkom,
ako ti povedať, že zomieram...
Tak veľmi by som chcel,
a predsa stále vidím,
stále ťa milujem
a stále nenávidím.
To je to najlepšie,
čo zo mňa dostaneš.
Neviem ťa pochopiť,
nevieš byť pochopená?
Vyškrabal som do stien
písmená tvojho mena.
To je to najlepšie,
čo zo mňa dostaneš.
Anjeli existujú...,
žiadna z nich nevie lietať...
To je to najlepšie,
čo zo mňa dostaneš.
To je to najlepšie,
čo zo mňa dostať chceš?
Nič nie je dôležitejšie,
ako sú tvoje dlane,
nič nie je také nepodstatné.
(tak vykašlem sa na ne?)
Niekedy chcem iba lietať
a niekedy sa nevznesiem.
Niekedy ťa chcem len vidieť.
(a niekedy to neznesiem)
Potichu visím, hojdám sa,
na klinci, na stene,
neprestanem sa usmievať,
všetko je stratené...
Bol som na tomto mieste toľkokrát,
že tu už poznám všetky kúty.
(usmrkaný a podchladený,
odpojený a zamrznutý)
Utekal som z tohto miesta toľkokrát,
že tu už poznám všetky skratky.
(nikto mi nevezme môj svet,
šedivý, nízky, úzky, krátky)
Vrátim sa sem ešte toľkokrát,
až sa raz na všetko vykašlem
a ostanem tu...
Tebe som chcel dať svoje sny
a svoje balistické strely.
Tvojich pier sa moje pery
tak strašne veľmi dotknúť chceli.
Len tebe som chcel dokázať,
že dokážem byť ako oni.
Len tebe som chcel zvonček dať,
taký, čo inej nezazvoní.
Len teba som chcel, nádherná...
Len tebe odtrhol som kvet,
čo rástol v betónovom bloku.
Len tebe, moja nádherná...
Len pre teba som stvoril svet
(zo zápalkových krabičiek)
Verí, že je všetko v poriadku,
je krásna a nádherne sa smeje.
Bojím sa rozplakať ju, povedať :
Pozri, tam žiadne Slnko nie je!
Ja som len maličký
vojačik úbohý.
Ach, ty si krásna,
aj ty si bez nohy.
Ja som len malý
vojačik z cínu,
milovať nechcem už
nikdy viac inú...
(Ja niesom beznohý vojačik
s cínovým srdcom,
v ktorého objatí chcela by zomrieť.)
(Ja som tých dvadsať
cínových idiotov,
na ktorých sa nikdy ani nepozrie.)
(Ja som tých dvadsať
cínových vojakov
na cínových invalidných vozíkoch.)
Všetky tie fialky zvädnú,
všetky tie fialky zahynú,
ja nespím iba pre jednu,
iba pre jednu jedinú.
Všetky tie fialky kvitnú,
len jedna fialka zvädla,
zabudol som ju polievať
a stál som pár metrov vedľa...
Skôr, než sa za mnou zatvoria oči
Toľkokrát fňukal,
ona ho nevidela.
Toľkokrát ona sama,
priesvitná skoro celá.
Toľkokrát kričal,
ona ho nepočula.
Toľkokrát videl nemý,
ako sa hluchá túla.
Toľkokrát smial sa,
ona sa neusmiala.
Toľkokrát celkom malý,
toľkokrát celkom malá.
Cestička horská 7krát som tam stál...
Ak ráno zabudneš
pichnúť mi sedatíva,
urobím, o čom sa mi,
keď robím, že spím sníva.
Utečiem, schovám sa ti
hlboko vnútri bolesti.
Do blata pustím z ruky
lásku, čo som mal doniesť ti.
Keď budem stratený,
zbavený nenávisti,
prosím, nechaj ma kľačať,
hrabať sa v mokrom lístí.
Keď zistím, že mi chýbaš
a vykašlem sa na všetky,
spýtam sa opatrne:
môžem sa vrátiť do klietky?
Ty za nič nemôžeš,
len ja som idiot,
keď nechcem, nemôžem
vybrať si iný bod.
(kam by som pozeral)
Ty si tá najkrajšia,
ty o tom všetkom vieš,
o tom, že pre mňa si,
oveľa krajšia než...
(si viem predstaviť)
Ja za nič nemôžem,
ja som len idiot,
keď nechcem, nemôžem
vybrať si iný bod...
(inú bodku...)
Ty si tá posledná
hviezda, čo svieti;
čo som sa kričať bál,
pošepkať chcem ti...
Pre teba jedinú
smútok ma desí.
Kam si sa schovala,
Andrea, kde si?
Namaľujem si miesto,
kde budem s tebou sám,
ďaleko od všetkých a od teba.
A keď sa moje lásky
do éterových duchov zabalia,
potom zostaneš sama ty
tam, kde som zostal ja.
Keď všetka moja bolesť
pre teba skočí z rímsy,
tak potom neviem, kde,
tak potom neviem, s kým si.
A keď mi moja beznádej
dá z lásky ružu k meninám,
tak potom v mojich slzách
si stále jediná.
...a ty sa budeš stále smiať,
ja nebudem.
Namaľujem si miesto
s tebou v zahmlenom pozadí,
tak potom neviem, prečo
ma tvoja ruka nehladí.
A keď sa moje lásky
utopia v zúfalstve,
tak potom viem, kto si,
tak potom tvoje dlane dve... sa mojich dotýkajú.
Tak potom zakývam ti z druhej strany..
A keď mi moje sny
zas nedovolia spať,
tak potom nakreslím si smutný svet,
kde sám sa budem hrať..
Teba smie niekto iný
pohladiť jemne
a ty sa stále usmievaš
inému, nie mne.
Potichu letia k tebe tmou
moje tri bodky,
moje tri čiarky
a moje tri bodky.
V ruke mám štyri náboje
a v hlave krásny plán,
že môžem štyrmi nábojmi
strieľať do všetkých strán.
V ruke mám štyri náboje,
smutné za tebou stoja,
jeden z tých nábojov je tvoj,
jedna z tých strán je tvoja.
V hlave mám tvoju stranu...
V ruke mám jeden náboj,
bláznivá láska moja.
Na mojej strane nie si ty,
na tvojej strane som ja.
V ruke mám štyri náboje
a v hlave tajný krásny plán,
že môžeš štyrmi nábojmi
do mňa strieľať zo všetkých strán.
Nadávam proti stene,
bábika vymyslená,
viem, že to pre teba
vôbec nič neznamená...
Teraz ťa nesmiem vidieť,
bábika moja snová,
teraz chcem pre teba
do steny kričať slová.
Závidím svetu tie tvoje jahodové pery.
Poď so mnou zoskočiť
z cudzieho mosta,
poď so mnou opustiť,
poď so mnou zostať.
Poď som mnou pošliapať
priesvitné kvety
na poli,
v objatí
šepkať si vety
Nebolí,
nestratím...
Poď so mnou nadávať
na cudzie ústa,
poď so mnou umierať.
Poď so mnou zvracať sen,
ktorý ťa bolí,
poď so mnou tancovať
v mínovom poli.
Po strope behám
hlavou k zemi,
po zemi hlavou
proti stenám.
Na teba myslím,
smutno je mi,
na teba myslím,
ticho stenám.
Po rukách hlavou
proti tebe,
po rukách behám
žiletkami.
Do vlasov si vplietla
tisíc neónových ruží,
potichu sa spýtala,
či po nej niekto túži.
(povedal som "áno")
Prosila, nech mlčím,
že jej ubližujú slová,
zostala tam ticho stáť,
falošná, neónová.
Zranená, uplakaná
láska mi kvapla na šaty,
v malom domčeku z kariet
som zostal ja a ty.
A ráno, keď nás našli,
v tme plakali sme obaja,
pri bozku prichytení
beznádej, ty a ja.
Do vlasov si vplietla
tisíc neónových ruží,
spýtal som sa potichu,
či vie, kto po nej túži.
(povedala...)
Je niečo zničujúce v láske
a niečo krásne v krvácaní,
a ja som ten, ktorý ťa miluje,
a ty si tá, ktorá ma zraní.
Je niečo frustrujúce v šťastí
a niečo nežné v nenávisti,
a ty si tá, ktorá ma zabije,
a ja som ten, ktorý to zistí.
Protože jsi jinému řekla ano,
mám pocit, jak kdyby se mi chcípnout chtělo.
Nemám dost síly držet bradu vzpřímeně
a nedokážu bez morfia zvednout tělo.
Někdo jiný rozesmává tvojí tvář,
to, že jsi krásná nepřichází vhod,
protože z toho začínám být šílený,
když někdo jiný váže šňůrky u tvých bot.
Jsi ta, kterou tak miluji,
jsi ta, pro kterou se dýchat stydím.
Jsi ta, kterou tak miluji,
jsi ta, kterou tak nenávidím.
V loužičce, beze snů,
se cítí nádherně a víc se neztratí.
Všechno co jedl, vše co pil
zpátky do louže vyvrátí.
V loužičce, celkem sám,
má pocit, že je dokonalý panáček.
Nemůže ho nic rozčílit
a z toho blije, z toho má vztek.
V loužičce brodí se
a je mu krásně, a chce se mu strašně spát.
Nic se mu tady nelíbí
a všechno to má tady hrozně rád.
V loužičce po krk v moči...
Nechceš-li mi dát svou něhu,
prosím tě jen o vlasů tvých pramínek;
nesehnal jsem nikde antidepresiva,
nenašel jsem nikde lék.
Jestli mi dáš kousek sebe,
já budu nejšťastnější ze všech kluků-
když podávat mi budeš vlasů pramínek,
pohladím tvoji ruku.
Jak se jen můžu smát
a přitom nebrečet?
Jak ti jen můžu šeptat verše,
které jsem nepřečet?
Jak tě jen můžu milovat
a přitom nebýt sám.
Ty myslíš, že mě vidíš
a to se ti jen zdám...
Je opravdu tak úžasný?,
a líbí se ti to, co říká?
Vážně se nechceš podívat
jak ze mně kvůli tobě plazma stříká?
Jsem opravdu tak hloupý,
když pro tebe ztrácím hlavu?
A stojí mi to za to
ječet u žílového splavu?...
...ano...
Tam dusila mě beznaděj
a její přehlížení,
tady to nebolí,
a tady ta tvář není.
Snadné je zemřít pro ni
a tak těžké pro ni žít.
Chtěl bych ji nesnášet
...a nechtěl bych ji chtít.
Všichni zalezli do krytu,
jen já jsem zůstal venku.
(někde v epicentru
zapomněla svou rtěnku...)
V noci nebudu spát,
budu se dívat na ni,
budu si všímat to, jak spí
a jak je krásné její spaní.
...dnes v noci nebudu spát
Budu se dívat brýlemi
na noční vidění,
budu se na ni dívat
a nic se tím nezmění,
pořád bude ta nejhezčí...
Dokážu obětovat
50% svého šílenství,
dokážu zapnout autodestrukci.
A ona o tom ví.
a nemůžu
(ji)
vypnout...(nechci?)
Dokážu zabít toho,
který by chtěl zemřít s ní
a nedokážu zabít toho,
o kterém sní.
Kdybych byl dostatečně silný,
kdybych měl moc
nemyslet na tebe,
kdybych směl zabít noc...
Žádná z nich není
tak hezká, jako ty.
Snad od teď navždy
zbavím se samoty.
Snad od teď navždy
budou mě hvězdy hřát,
snad budeš svítit
od teď už napořád.
Žádná z nich neumí
smát se tak hezky.
S plechovým deštníkem
čekám na blesky...
Chtěl bych jen tebe potkat
na druhé straně beznaděje,
chtěl bych jen vědět, co teď cítíš
a co se v tobě děje.
Nechtěl bych zaclánět
jestli se koukáš do země
a nechtěl bych být bez tebe,
když chceš být beze mě.
Takže...?
Ty myslíš na to samé?,
pak tedy jsme už dva,
co tady myslí na smrt.
Pak tedy láska tvá .. mi nepatří.
Ty zvedáš ruce,
aby ses duhy dotkla taky?
Pak tedy jsme už dva
co počítají mraky.
Konečky prstů konečně
smím dotýkat se oblohy.
Tak teď jsem ... šťastný?
V košili zapatlané krví
se pláče mnohem snáz,
když jedna z nich má ráda
jednoho z vás.
Uprostřed krabičky mých smutků
pláče se snadněji,
když pohledy tvých očí
mým scházejí.
Na odvrácené tváři něhy
tak snadné je být prvý,
když pláče se mi mnohem snáz
v košili zapatlané krví.
Zalezte do svých šuplíků,
v nich netančí zlé stíny.
A ty mě nechceš nechat snít,
a tebe líbá jiný.
A já to déle nesnesu...
Prosím, odpusť mi, svítání,
jenž nikdy nespatřím.
Prosím, odpusť mi,
že ti už nepatřím.
Prosím, odpusť mi svítaní...
Když uvidím tě nádhernou
a nebudu to schopen snést,
tak rozpláču se v případě,
že budou tvoje oči plné hvězd..
A chytnu-li tě za ruku
a obejmu tě překrásnou,
tak rozpláču se v případě,
že tvoje oči nezhasnou.
Jenom pro tvoje rty,
a pro tvé oči jen
přistál jsem na Slunci
neviděn, neslyšen.
Někde jsou jiné rty
a jiné oči, snad...
Je někde jiná tvář,
pro kterou umírat?
A jenom pro tebe
a jen pro tvůj dech horký
jsem přistál na Slunci
a odebral jsem vzorky.
Jsou někde jiné rty?
Jsi někde jinde ty?
Každý sám ve svém objetí,
v mém olověném krytu.
Ty nejsi zde,
já nechci přestat věřit, že ty jsi tu.
Zajeti v objetí svých snů,
mluvíme spolu skrytě
-ty mlčíš mně,
já tobě mlčím slova "miluji tě".
Ze země sbírám roztřískané láhve,
z barevných střepů stavím most.
Ze země sbírám ostré kousky snů,
hraju se v slzách na radost.
Bubnuji deštěm na sklo mého mostu,
přiblble hledím ke dveřím.
Do klubka stočen líbám svoje rty,
nemiluji a nevěřím...
Je autosugesce míň zraňující
než deziluze bolestivá?
Do ticha kvílím nářky bílé svíci,
(zhasla)
ve mě se taky stmívá.
Sám svírám hrdlo (láhve vína),
jsem tady poslední, kdo ještě dýchá,
chcípám a ty? (ne, žádná jiná)
...pomalu, tlumeně, úplně zticha.
(Že)
Se zavřenými ústy
se nedokážu tiše smát,
na klíně držím její slova
a v ruce automat.
Vyřiďte mojí lásce,
že dneska pro ni nebrečím
(ač zalykám se bolestí)
Vyřiďte mojí lásce,
že umlátil jsem naději
pro žiletkovou beznaděj,
že její rty mě svádějí,
že s ní umírám nejraděj.
Vyřiďte mojí lásce,
že čekám na otázce.
(pár vteřin od jejího smíchu)
1.
Neschovám slzy rukávem,
jen jizvy po pláči.
Tak si tu lásku klidně vem.
(Ani to nestačí?)
Proč ti nic neříká
mé ostré falsetto?,
nechal jsem pro tebe
otazník za větou.
2.
(Drahá žaneto)
Slituj se nade mnou,
s tvářičkou vraha,
nenech mě rozbrečet
žaneto, drahá.
Dneska chci necítit,
dneska chci právě to.
(Něžně a hluboko má drahá žaneto...)
3.
Dneska chci zůstat sám
v skleněné louži,
vím, že mne nenecháš,
že po mě toužíš.
...tři bodky za větou;
Pro tebe milá krásná žaneto
-falešné ostré falsetto.
Položit kytky na hroby
včera jsme zašli na hřbitov
a já jsem s tebou nemluvil,
a já jsem nevyslovil tolik slov.
Chtěl jsem ti říct jen:
počkej se mnou krásná,
tak ještě tady se mnou chvíli stůj.
Ty jsi tam nebyla
a hrob byl můj.
Všichni o nás dvou ví,
jen ty ne.
Pro těch pár jizev na rukou
-nevinen.
Obvinil jsem lásku
ze zrady;
přes oči
ruce
šátek,
do řady.
Jsem pro její krásu
zoufalý,
pokleknu před ní v krvi.
(doufá-li)
Sám bez ní proti sobě,
nic se mi nestane...
Všichni o nás dvou všechno ví,
jen já ne.
